Stage Bottles je legendární Oi! kapelou z Frankfurtu, která existuje na punkové scéně bezmála šestnáct let. Několikrát hráli i v České republice, naposledy 28. března 2009 ve Zlíně na akci pořádané 161 crew. Tam jsme se také s kapelou domluvili na spáchání následujícího rozhovoru. Stage Bottles mají za sebou čtyři regulérní CD, účastnili se celé řady kompilací a objevili se také v několika dokumentárních filmech mapujících skinheadskou scénu. Právě subkultura skinheads a její nerasistické kořeny jsou pro tuto formaci příznačné. Stage Bottles to potvrzují do puntíku, jeden z jejich největších hitů "Sometimes Antisocial But Always Antifascist" je toho jasným důkazem. Kapela v průběhu činnosti měnila obsazení, v současnosti má pět členů. Jeden ze zakladatelů, zpěvák Olaf, který odpovídá na naše otázky, působil také v další legendární antifašistické kapele Blaggers ITA, jejíž členové působili v britské Antifašistické akci.

Jak jste si užili koncert v ČR ve Zlíně (jídlo, lidi, party, ostatní kapely)? Ohlášení bomby, jak jste mohli vidět v klubu, se stává rutinou českých nácků, pokud nemají dost odvahy zaútočit fyzicky. Stává se něco takového i v Německu nebo na vašich vystoupeních? Hrajete pravidelně spolu s antifašistickými kapelami?

Ano, hrajeme celkem pravidelně s antifašistickými kapelami. Vlastně nakonec každé naše vystoupení je antifašistické. Bylo nám mnohokrát ze strany nácků vyhrožováno, ale nikdy se jim nepodařilo uspět. Jednou na našem vystoupení také ohlásili bombu, bylo to minulý rok v Bratislavě. Vtipný ale je, že po pauze, která se musela díky tomuto vyhrožování udělat, bylo vystoupení ještě víc emotivní. Když koncert najednou začal pokračovat, lidi cítili mnohem víc, že drží při sobě. To, co původně náckové zamýšleli, tak mělo vlastně naprosto opačný efekt. Dvakrát jsme stejný problém měli s Blaggers, což je moje a Marcelova kapela z Anglie.

Kde berete energii hrát takto aktivně již víc jak 15 let, a to téměř po celém světě? Nedávno jste opět změnili sestavu. Jak to teď funguje? Potěšte naše čtenáře nějakým horkým drbem ohledně vaší kapely.

Jasně, vždycky nás potěší, že se najdou lidi, co uvažují o tom, že budou hrát v kapele, poté co někdo jiný odešel. Máme hodně kontaktů v našem regionu a není tu mnoho kapel, co hrají mimo Frankfurt tak jako my. Ale samozřejmě nemůžeme vzít jen tak někoho, aby hrál ve Stage Bottles. Noví členové musí vědět, o čem mluvíme, co se politického postoje týče, musí se poznat a vycházet s našimi kamarády, kteří cestují s námi a které potkáváme na koncertech. Někdy je nás v backstage šílená banda: staří i mladí hooligans, skinheads, pupkáči atd. Musíš být schopen zvládat mentalitu těchto lidí. Když tohle dokážeš, tak zvládneš i kapelu. Náš nový bubeník – Simon – s námi jednou dělal rozhovor pro fanzine „Ox“. Předtím nás viděl naživo a byl velmi ohromený. Po krátký době viděl na internetu, že hledáme nového bubeníka. Tak k nám prostě přišel na zkoušku, něco zahrál a stal se naším členem. Easy (kytarista) je hodně zažranej do fotbalu. Fotbalová scéna, zvláště ve Frankfurtu, má hodně ráda Stage Bottles. Takže se prostě stal naším členem, když jsme potřebovali nového kytaristu. Není důležitý, jaký se lidi zdají být, je důležitý, jaký skutečně jsou.

Jste spokojeni se svým nejnovějším albem „Mr.Punch“? Co jsou hlavní témata této desky? Proč bychom se měli stát „Panem Úderem“ (Mr.Punch = pan úder, rána)? Mohli byste srovnat vaše album „New flag“ s tímto posledním po stránce textů a hudby?

Z nového alba máme ohromnou radost. Hlavními tématy nahrávky jsou velmi kritický přístup k policii, stárnutí a divočení, solidarita s ostatními lidmi, kteří jsou závislí na nízkých platech. Je tam píseň proti pozérům, poukázání na ex-nácky, pokud chtějí být součástí našeho světa, měli by se za něco postavit (měli by něčím být, nejen kecat: Už nejsem nácek). Je to o skinhead-reggae, drzosti a pořádání parties, poukázání na to, že všichni lidi spí, a tak snadno přijde krize (což už se skutečně stalo!). „New flag“ bylo taky velmi dobré album a „Mr.Punch“ je možná trochu živější. Nicméně texty jsou napsané ve stejném duchu. Tak jako všechna předešlá alba. Něco k songu „Mr.Punch“: policie je odpovědná za hodně sraček, který se dějou. Nesnáším lidi, co dělaj svou práci právě takhle, protože nakonec se snaží zastavit každý čestný pokus něco změnit. Chrání svobodu kapitalistů. Svoboda naší společnosti je taková, že každému je dovoleno stát se bohatým, jak je to jen možné. Policie ovšem ve skutečnosti neochraňuje spravedlnost.

Co můžete říct o songu „PC idiots“ z alba „We need a New Flag“? Na koho je zeměřen? Je to reakce na určitou situaci nebo téma?

Problém je následující: takzvaní PC-lidé chtějí bojovat za revoluci. Pro revoluci potřebuješ hodně lidí. Abys takový lidi sehnal, musíš k nim mluvit a překecat je. Někteří tzv. PC-lidé očekávají, že lidi, kteří budou spolu s nimi bojovat, se stanou stejnými, jako jsou oni sami, jinak jsou to pro ně nepřátelé. Je to fakt pitomý a nemůžeš tímhle stylem nikdy uspět. Je nezbytný akceptovat rozdíly lidský povahy a je taky nezbytný s nimi umět vyjít. Chování některých lidí na levičácké scéně je přesně takhle stupidní, protože ničí to, co někdo před nimi udělal. Když začne takový levičák někoho přemlouvat, dělá na osloveného dojem, že ví všechno nejlíp a chce po něm, aby byl stejný jako on. Žádná skutečná osobnost tohle nemůže akceptovat. Takže tak můžeš ztratit někoho, kdo se mohl stát součástí revoluce. Je to dřina a myslím, že v Evropě nikdy revoluci neuvidím. Ale stojí za to dělat ty správný věci. A dělání správných věcí je dost komplikovaný. Příliš komplikovaný pro stupidní levičáky, kteří si myslí, že sežrali všechnu moudrost světa. Takže tyhle lidi nazýváme „PC-idiots“.

Existuje na vašich koncertech nějaká specifická skupina fanoušků? Závisí to na místě, kde zrovna hrajete?

Občas hrajeme čistě na anti-fašistických festech. Takže tam např. pravděpodobně nenajdeme moc lidí od fotbalu, protože oni tyhle festivaly prostě neznají a bojí se potkat „PC-idioty“. Na fotbalových párty je samozřejmě víc fotbalových fanoušků. Někteří politicky založený lidi sem zase naopak nepřijdou, protože si myslí, že chování některých lidí stojí za hovno. Když hrajeme na Oi!-festivalech tak zase ta příchuť hudby je někdy důvodem, proč se někteří naši fanouškové neobjeví, protože si myslí, že „skutečná Oi-music“ je zlá hudba. Hrajeme taky na soukromých párty a svatbách. Na těchto vystoupeních to závisí na tom, kdo to organizuje. Někdy se to prostě tak smíchá a lidy prostě přijdou (ať už mají jakýkoliv výše vyhraněný názor).

Považuji váš song „Solidarity“, který jste hráli na vystoupení ve Zlíně, za dost dojemný. Je to cover-song od Angelic Upstarts. Proč jste si vybrali pro cover-verzi zrovna tenhle song? Můžete nám nastínit pozadí této písničky?

Původně byl tenhle song napsán na počátku 80. let minulého století. Byla to píseň proti stalinskému režimu v Polsku a měla probudit lidi k pocitu solidarity s politickou skupinou „Solidarnosc“. Pořád si myslíme, že je to skvělej song. Ale dneska se zdá být důležitějším bodem solidarita s lidmi, kteří jsou závislí na nižších příjmech, než si ve skutečnosti zaslouží. To je důvod toho, proč jsme změnili slova z „polish worker“ na „any worker“ (polský dělník na jakýkoliv dělník). Na druhý straně Angelic Upstarts jsou kapelou, která ovlivnila the Blaggers i Stage Bottles fakt hodně. A taky je to vynikající píseň po hudební stránce. Solo saxofonu se liší od původní verze a sedí tam dobře. Někteří lidé, co neznají Angelic Upstarts identifikují tento song prostě jako náš. Mensi, zpěvák z Angelic Upstarts, má naší verzi fakt dost rád. Takže je všechno v poho.

Co byste nám řekli o skinheadském hnutí za poslední dobu? Jsou tam nějaké odlišnosti ve srovnání se situací před 15-ti lety?

Před 15-ti lety jsme museli bojovat za to být skinheads bez nácků. To je důvod, proč jsme založili SHARP (skinheads against racial prejudice) na konci 80. let. Ti mladší si lehají do postele, kterou jsme pro ně připravili. To je v pořádku. Ale někteří mladší skinheads ve skutečnosti vůbec neví, jaký to bylo být skinhead, když si skoro každej myslel, že jsi nácek. Takže ani nepovažujou za důležitý mluvit dál o anti-fašismu. Jenže když lidi neudržíš v bdělým stavu, tak celý skinheadský hnutí půjde ke dnu a náckové se vrátí k moci a zničí celou naší scénu, kterou jsme tolik let budovali. Každopádně, i když nejsi skinhead, mělo by být naprosto normální a běžný bojovat proti náckům. Někteří skinheads si stále neuvědomují, že teď je jiná doba než v roce 1969. Snaží se ignorovat, že ten čas už je pryč. To je fakt debilní. Kdyby totiž náckové získali větší moc, už by ani tihle skinheadi dál neexistovali.

Myslíte si, že myšlenka antifašismu je nedílnou součástí punkový, skinheadský a hardcorový subkultury nebo je stále nezbytný propagovat antifašismus, aby nedošlo k toleranci nácků v těchto subkulturách a jejich infiltraci do nich?

Myslím si, že být součástí některé ze subkultur, které jsi jmenoval, už samo o sobě zahrnuje fakt, že bys měl mít kritický přístup ke společnosti. Konzervatismus, nacionalismus a materialismus zničí tvůj styl života. A každý, kdo je součástí subkultury, kterou si sám vybral, chce být odlišný. A to je výsledek větší či menší kritiky svědomí společnosti. Je nemožný rozdělit společnost a scénu jednu od druhé. Co je špatný v tvojí scéně, nemůže být v pořádku ani v celé společnosti.

Mezi písničkami jsi řekl pěknou věc, něco jako: „Říkají, že nejsme normálními lidmi, ale my jsme. To oni nejsou normální, protože zabíjejí lidi ve válkách.“ Můžeš vysvětlit tuhle myšlenku trochu blíže? Je to spojený spíš s politikou nebo každodenností? Taky tady máme podobný problém, protože kdokoliv, kdo chce být radikálním antifašistou, je ve stejnou chvíli označen za extrémistu a veřejností je nahlížen jako nějaká zrůda.

To je přesně to, o čem se zpívá v písni „Millions of stupid people“. Ukazuje, že antifašismus je něco víc než jen být proti náckům. Antifašismus se zdá být alternativním životním stylem. Společnost si myslí, že jsi nekontrolovatelný. To nahání lidem hrůzu. Song, o kterém mluvíš, popisuje obecný stanovisko zahrnující jak politiku, tak každodenní život.

Před nedávnem jste hráli v Rusku, které je nechvalně proslulé svou tvrdou realitou. Jak se vám tam líbilo? Jaké byly vaše pocity ohledně místních antifašistů a anarchistického hnutí? Měli jste tam nějaké problémy s náckama?

Cestovali jsme do Ruska s asi 30 lidmi z Německa. Dvě vystoupení (St. Peterburg a Moskva) nemohla být oficiálně oznámena, aby se o nich nedověděli náckové z Blood and Honour. Jedno vystoupení, v Petrosavotsku, ohlášeno bylo, protože v tomhle městě zase tolik nácků nežije. Ale stejně den před tím byly zdi celého místa konání počmárány svastikami. V Moskvě provokovali 4 náckové u vstupu, ale byli odstraněni. Sekuriťáci byli všude velmi silní. Museli jsme být celou dobu opatrní. Ale jinak se nic nestalo a lidi i vystoupení byli super. Nebylo nám ovšem dovoleno zveřejnit na netu jakékoliv fotky. Obličeje ruských antifašistů se nesmějí na net dostat. Bylo by to pro ně příliš nebezpečné. Cítíme k lidem v Rusku veliký respekt. Je nesmírně obtížné být v Rusku antifašistou.

Jakou část zabírá hudba ve vašem životě? Máte nějaké další hudební, politické nebo kulturní projekty? Jaké jsou vaše další záliby?

Olaf: Hodně se zajímám o klasický jazz. Pro mě je to určitý druh punk-rocku z 50.let. Makám na tom, abych se zlepšil v hraní na saxík. Vedle Stage Bottles hraju ještě v Blaggers ITA z Londýna, někdy hraju s Angelic Upstarts, někdy v The Porters a někdy s Jamie Clarkem, který kdysi hrál v Pogues. Odehrál jsem taky pár vystoupení s Los Fastidios, Klasse Kriminale, The Dead Konga, Frantic Flintstones a Mad Sin. A s ještě pár kapelama. Hraní na saxofon stylem jakým hraju já, je jedním ze způsobů obživy, ale nevydělávám tím moc peněz. Takže mám i normální job: jsem sociální pracovník a starám se o bezdomovce. Takže nevydělávám prachy pro žádný zmrdy a můžu pokračovat ve zpívání všech textů bez toho, že bych svůj každodenní život žil ve skutečnosti jinak, odlišně. A to je skvělý. Miluju fotbal a politicky se neangažuju, ale podporujeme organizace, který si myslíme, že za to stojí.

Simon: Před 20 lety jsem zorganizoval nekomerční koncert pro lokální hudební scénu v Upper Palatináte (oblast v Bavorsku na hranicích s ČR). Byl jsem aktivním zpěvákem, houslistou, bubeníkem v několika lokálních kapelách a orchestrech. V roce 1997 jsem se připojil k německému Ox Fanzine jako novinář a stále pro ně pracuju. Letos v dubnu jsme oslavili 20. výročí s kapelami jako jsou Spermbirds nebo EA 80. Několik let jsem pracoval pro Německou hudební distribuci, agenturu pořádající koncerty a vydávající desky. Ale čím víc jsem toho profesionálně dělal, tím víc jsem z toho ztratil pocit radosti. Punk je víc než hudba, neměl by mít co dočinění s prací, která je o prachách. Od tý doby pracuju jako „facility manager“. Taky se politicky neangažuju, ale zajímám se o anarchistický hnutí nenásilnou, svobodomyslnou cestou. Jsem tak trochu inspirován Jamesem Lovelockem, takže si myslím, že chránit zvířata je smysluplnější než chránit lidi. Ale na druhý straně, působím jako dobrovolník pro závislé na alkoholu a drogách.

Existují pro vás nějaké problémy, které jsou nyní naléhavější než tomu bylo dřív? Jak tyto problémy reflektujete ve svých písních?

Vždycky jsme zpívali o problémech, které byly zrovna hlavním tématem. Například finanční krize. V písni „It´s twelve o´clock“ z alba „Mr.Punch“ hovoříme o tom, že nastane ve společnosti velký třesk. O rok později se to fakt stalo. V songu „Western Culture“ zpíváme o „boji za mír“ militantním způsobem. Bushova reakce na islámské extrémisty a ostatní skupiny byla jen a jen násilnická. Výsledek: tyto skupiny pokračují ve své činnosti nebo začaly navíc používat zbraně. Západní kultura je prý demokratická, ale nakonec je to křesťanský extremismus, který představuje pro mnoho politiků západní kultury jedinou cestu. Akceptují pouze svou vlastní verzi demokracie. Ale je to všude stejný: je nezbytné umět si poradit s každým a akceptovat rozdílnosti ve způsobu života. To je zřejmě pro většinu lidí na celým světě dost obtížný. A tak si skoro každá kultura myslí, že jen ona je ta jediná a nejlepší.

Co bude dál s kapelou Blaggers ITA?

Pokračujeme, ale je těžký dát kapelu dohromady pro vystoupení, protože každý z nás pracuje, někteří mají rodinu a já a Marcel žijeme v Německu, zatímco ostatní ve třech různých městech v Anglii. Ale nepřestaneme. Tento rok si dáváme pauzu s hraním v Blackpoolu, ale hodláme mít vystoupení v Southamptonu a v Londýně. Možná dojde i na festival v mém domovském městě Frankfurt. Možná během léta uděláme pár nových songů, ale to se ještě uvidí.

Máte nějaký další nápady, sny, plány, zkušenosti, které byste chtěli sdílet s našimi čtenáři?

Tahle otázka je příliš obsáhlá. Ale doufáme, že lidé, co tenhle rozhovor čtou, porozumí tomu, o čem tu hovoříme. Nikdy nenechte své sociální svědomí padnout na hubu! Jinak totiž neberete svou vlastní sociální existenci vážně!

Stage Bottles živě a jejich písnička "Too young to die", kterou ve Zlíně věnovali zavražděnému Honzovi Kučerovi.

Hymna "Solidarity" v podání Olafa a Angelic Upstars